příjemné. Naopak ticho sdílené s přáteli jim nevadilo. Američanům bylo jed–

no, jestli sdílí ticho s cizími či přáteli. Daleko více než Japonci používali ti–

cho k dosažení určitého cíle. Jiný výzkum ukázal, že nejlépe snesou ticho Fi–

nové, např. mnohem spíše než Číňané (Smith, Bond, Kagitcibasi, 2006).

Stejně tak můžeme něco sdělovat barvami, barvy s sebou totiž nesou silný

symbolický podtext. Vnímání barev a jejich symbolika je kulturně specific–

ká. Bílá barva v evropských zemích symbolizuje neposkvrněnost, panen–

skost, zatímco v asijských kulturách je spojována se smrtí. Zelená barva je

barva islámu, v zemích jihovýchodní Asie má zelená negativní význam, pro–

tože je spojována s nemocemi přicházejícími z džungle (blíže Šroněk, 2000). 

Pravidla komunikační etikety

Etiketa je jedním z pozorovatelných rysů kultury a je výrazně kulturně

specifická. To, co může být v jedné kultuře akceptovatelné, už v druhé

může znamenat „trapas“.

Čas, místo: Řecko, konec dvacátého století. Řekové jsou národ pohos–

tinný. Tak se takhle jednou jeden Řek dal do řeči se dvěma turisty z Čech,

mladými lidmi, kteří po jeho zemi cestovali autostopem. Slovo dalo slovo

a stopaři byli pozváni na večeři. Když se večer sešli na smluveném místě,

začal se Řek „kroutit“. Náhle se mu do restaurace nechtělo, chodil jen tak

po městě, vyprávěl o počasí. Nakonec z něj vylezlo, že za těchto okolností

do restaurace rozhodně nepůjde. Očekával totiž u svých českých protějšků

dlouhé vyžehlené kalhoty a společenskou obuv. Objevit se v restauraci s lid–

mi v teniskách a šortkách by byl druh společenské sebevraždy. Marně sto–

paři zdůrazňovali nemožnost přepravy společenského oděvu v zavazadlech,

se kterými se vydali na autostop. Bez společenského oděvu byli prostě ne–

akceptovatelní. Z večeře tak sešlo...

Existuje řada specifických zvyklostí či pravidel komunikačních etiket,

které popisuje např. Průcha (2004) s odkazem na publikaci Dresserové.

Uvádíme zde Průchovu citaci Dresserové s menším doplněním.

Pozdravy: Evropané si při setkávání často podávají ruku, zatímco v asij–

ských kulturách je tělesný kontakt při pozdravení tabu. Kulturní antropolo–

gové evropský zvyk vysvětlují tím, že podání ruky v pravěku znamenalo, že

člověk nemá v ruce zbraň. 

Podání ruky je běžné např. v Německu či Skandinávii, přičemž např. ve

Francii či francouzsky mluvící části Švýcarska je typickým pozdravem

(„bise“), tedy políbení na obě tváře i u lidí, kteří se neznají příliš dobře. Ne

121